Kus dřeva ze stromu

V prvním dílu se seznámíme s výtvarníkem Martinem Patřičným. Převezme od kamery přivezený „kus dřeva ze stromu“, ale tentokrát ho ještě neurčí. Ukáže nám svůj ateliér, představí vnuka Jiříka, psy a kočky, svou hoblici, Mattioliho herbář, ze kterého bude číst, poodhalí připravený prostřený stůl plný nádherného dřeva.

Dřevo smrku pozná výtvarník Martin Patřičný na první pohled. Vydáme se s vozíkem, vnukem a psy porazit smrkovou soušku. Martin nám ukáže starobylý nástroj, který se jmenuje pořez. Pak před námi s Jirkou sestaví stůl ze smrkového dřeva a na něm uspořádá smrkovou hostinu. Zazní i báseň. Jirka zatím obrovským tesařským nebozezem vyvrtá díru do smrkové fošny. V knihovně si ukážeme malý smrkový psací stůl zachráněný ze skládky a než Martin Patřičný řekne své krédo o „době dřevěné“, sedmnáct minut je pryč. Příště bude borovice.

Tentokrát zabuší na dveře statku borovice. A s ní přijde vůně a ruce ulepené pryskyřicí. Borovice v okolí jsou napadené a usychají. Jednu z nich Martin Patřičný se svým vnukem porazí. Řekneme pár slov o předcích, přečteme něco z Mattioliho herbáře a už jsme u prostřeného stolu. Dřevo borovice je velmi trvanlivé, dělají se z něj rámy oken a třeba nesmírně namáhaná vodácká pádla. Obrousíme kus rámu sto let starého okna z borovice a Martin Patřičný zazpívá starou trampskou píseň o sosně–borovici. Rozloučí se u krbu četbou z vlastní knihy Dřevo krásných stromů a sedmnáct dřevěných minut je pryč. Tak na shledanou příště u modřínu.

Dub je zástupcem dřevin s cévami kruhovitě uspořádanými. Každý letokruh se skládá ze dvou vrstviček: jarní a letní. Jarní je měkčí a světlejší a letní vrstva je užší, tmavší a tvrdší. U nás jsou nejznámější dva druhy dubů: dub letní – křemelák a dub zimní – drnák. Oba dva druhy jsou staré přirozené evropské dřeviny. Dřevo dubu je vysoce ceněno a vždycky bylo. V Anglii po něm pojmenovali celý věk zhruba od roku 1500 do roku 1650 – věk dubu – the eage of oak.

Kdo z vás pozná dřevo jasanu? Martin Patřičný ano. Za jasanem musíme do lesa k potoku. Patřičného skládek vydá další ze svých tajemství – fošnu z jasanu, který sloužil jako vojenská kóta. Odhalí tajemství lyží, které jsou přes všechny plasty pořád z jasanu. Vydáme se k prostřenému stolu, kde uvidíme, jak má jasan výrazně oddělené jádrové dřevo od bělového dřeva. Jasan, to je pružnost. Proto se z jasanu od pradávna dělaly luky a oštěpy. Dnes se z něj dělá sportovní nářadí. Na závěr si u krbu přečteme o jasanu Iggdrasilu z Islandských bájí a sedmnáct dřevěných minut je pryč. Tak na shledanou příště u buku.

Kus dřeva z buku pozná snad každý. Martin Patřičného vám vysvětlí proč. A pak se vydáme s Jirkou, vozíkem a psy za buky do lesa. Žádný buk však neporazíme, jen si ukážeme zdravé a umírající buky jak stojí vedle sebe. Podíváme se, jak se z buků vyrábí v dýhárně dýha. Nad prostřeným stolem si ukážeme, jaká krása se ukrývá uvnitř bukového dřeva a asi neslavnější výrobek z buku – ohýbanou židli značky Thonet. Než se rozloučíme u krbu básní od Antonína Sovy, budeme chvíli soustružit. Sedmnáct dřevěných minut je pryč a my se těšíme na shledanou příště nad kusem dřeva z javoru.

Na dveře zabuší javor a s ním i hudba. Martin Patřičný nám v lese představí tři druhy javoru, které u nás rostou: mléč, klen a babyka. Existuje ještě javor kanadský, ze kterého se dělá sirup, ale ten u nás běžně neroste. Javor, to jsou především housle, ale i kytara. Jestlipak mají podobné dřevo stromy, které mají podobné listy – javor a platan? Za javorovým čtecím pultem si přečteme něco z knihy a sedmnáct dřevěných minut je pryč. Těšíme na shledanou příště nad kusem dřeva z topolu.

Kus dřeva z topolu Martina Patřičného nepřekvapí. Je měkký a chutná hmyzu. Poznáme, že topolů je celá řada. Patří mezi ně i osika. Topolové dřevo je řídké, nepříliš pevné a na řezu chlupaté. Topol se používá jako podkladový materiál pod dýhy. Pro Patřičného je ale topol především krásné „obrázkové dřevo“. Ze dřeva topolu se dělají od nepaměti krabičky na sirky. Patřičný použil topolové dřevo jako podklad pro své umělecké štíty. Báseň Jana Skácela Co zbylo z anděla uzavře těch sedmnáct dřevěných minut. Příště se sejdeme nad kusem dřeva z lípy.

Lipové dřevo nemůže dveřím Martina Patřičného ublížit. Lípa je dřevo řezbářů a my se za nimi vypravíme. Navštívíme sympozium v Doksech a Martin Patřičný pohovoří s přáteli výtvarníky-řezbáři. Prostřený stůl lípou překypuje. Jirka dostane řezbářská dlátka a kousek lípy, aby vyřezal loutku. Než se mu to podaří, je sedmnáct dřevěných minut pryč. Tak na shledanou příště nad kusem dřeva z ořechu.

Ořechové dřevo muselo na Patřičného dveře pořádně zabušit. Na dvoře za nimi právě klátili ořechy. Výprava do lesa tentokrát odpadla. Ořechové dřevo je trvanlivé, dobře se soustruží, leští. Martin Patřičný z něj kdysi dělal nádherné notové pulty pro naše špičkové muzikanty. Dnes už mu zbyl poslední. A nakonec u prostřeného stolu: betlém ve skořápce od ořechu. Něco moudrosti od Mattioliho, a sedmnáct dřevěných minut je u konce. Příště nás čeká kus dřeva z jabloně.

To, že jde o ovocný strom, pozná Martin Patřičný okamžitě; ale určit, jestli je to jabloň nebo hrušeň nebo třešeň, mu už chvíli trvá a musí si do dřeva říznout nožem. Za jabloní opět nikam nemusíme, roste u Patřičných na zahradě. Jabloň je strom mytologie a pohádek. Jabloňové dřevo je tvrdé, ale dobře se opracovává. Ukážeme si jeho soustružení a šperky z jeho dřeva. Krásnou báseň o jabloni, kterou nám řekne Martin Patřičný u krbu, napsala kdysi jeho maminka. Jistě by byla na syna pyšná. Sedmnáct dřevěných minut je pryč a nezbývá než se těšit napříště. Čeká nás kus dřeva z třešně.

Dřevo třešně pozná podle kůry každé malé dítě, které po třešni lezlo za jejími plody. A víte, že třešeň neroste jenom v sadech, ale i v lese? Jednu takovou lesní třešeň navštívíme. Mattioli nám pak poradí lektvary z třešně a Martin Patřičný vysoustruží s Jiříkem násadu z třešňového dřeva. Ukážeme si troubel fajky z višně a u krbu nám Martin Patřičný řekne báseň Jana Skácela. Sedmnáct dřevěných minut uplavalo jako voda. Příště nás čeká zatím poslední díl, ve kterém se seznámíme s několika exotickými dřevinami.

Jediné exotické dřevo, které u nás roste a můžeme jím tedy s čistým svědomím zabušit u Patřičných na dveře, je dřevo katalpy. Za stromem se nevypravíme do lesa, ale na náměstí do Roztok u Prahy. Katalp tam roste hned několik. Neseznámíme se však jen s katalpou, ale poznáme také eben, gabon, mahagon, ovangol, bubingu, padouk, zingano a koto. Ukážeme si, že jsou dřeva, která neplavou, ale padají jako kámen ke dnu. Je toho tolik, že sedmnáct dřevěných minut uteče jako voda. Bude-li nějaké příště, zaleží i na vás a vašem zájmu o pokračování. Natočeno je dalších 13 dílů a v nich na vás čeká třeba dřevo akátu, břízy, vrby a dalších našich stromů.

Jehličnan, který na podzim opadává. Říká se mu také dřín nebo verpán. Má dřevo barvy medu, používá se především na obklady. Modřín je elegán mezi jehličnany. Děda a vnuk pokácí uschlý modřín. Hlučná hoblovka a poraněný prst. Z čeho se skládá hoblík? Co říká o modřínu Mattioli? Modřínová kůra hojí vředy a spáleniny. S pomocí soustruhu nahlédneme pod kůru modřínu. Prostřený modřínový stůl nabídne vedle řezů misku, bochánek z modřínu (jen si kousnout), šperky, samorostlá kladívka a modřínovou sesli. A nakonec historka o srdci z modřínové kůry.

Říká se mu také český mahagon. Jilmy často vymírají na grafiózu. Děda a vnuk v jilmovém lese kácejí uschlý strom. Nepravidelný list jilmu jako poznávací znamení. Obrázkové dřevo. Zkoumání pařezu. Báseň od Emanuela Frynty o klobásních. Pár slov o nebezpečí práce na cirkulárce. Řez jilmem. Mladý a starý řez. Prostřený stůl jilmovým dřevem. Dřevo s enormními přírůstky. Soustružené kusy. Miska s chybou. Stojan s jilmovým dříkem. Vlna – socha z jilmu. Báseň o židli od Emanuela Frynty. Kořenice, dřevo s výmladky. Dřevo na šperky, dýmky. Práce na soše s dlátem a struhákem. Báseň Marie Zajícové – maminky Martina Patřičného. Proč se vracíme ke dřevu? Protože jsme kdysi dávno byli stromy a dodnes stromy nosíme v sobě.

Dřevina s nazelenalou barvou. Dřevo je houževnaté, tvrdé, trvanlivé skoro jako dub. Na akátu nehnízdí ptáci, ale jeho květy milují včely. Pokácení akátu s Jirkou. Pár slov o sekyrách. Dva druhy sekyr – úzká na osekávání, tlustá na štípání. Sekyra teslice. Jak si naštípat dřevo. Prostřený stůl s řezy a odbočujícími větvemi. Řezy akátovými boulemi. Mísa z akátu. Zbytek špalku z akátu. Topůrko z akátu. Akátové šperky. Zelená barva dřeva v řezech. Stroj na měření pevnosti dřeva. Modřín nevydržel, švestka nevydržela, akát vydržel! Rozloučení Jitřní promluvou ke stromu jménem Green od Bertolda Brechta.

Strom s bílou kůrou, posel jara. Děda a vnuk kácejí uschlou břízu. Soustružení misky z březové kulatiny. Ozdoba pálením. Prostřený stůl s řezy a odbočením větve. Řez boulí na bříze. Jak bříza podléhá zkáze. Březová spárovka. Březový korbel a březová miska. Vernisáž výstavy v Národním muzeu a Jaroslav Hutka hrající píseň Stůj, břízo zelená. Mattioli, březové větve na trestání provinilců, březová voda na čištění ran. Neznámé verše o bříze. Březové dřevo do krbu a úvaha o ženách, kterým žádný kluk nenapsal báseň na březovou kůru.

Svalnatý kmen a tenká kůra. Nejtvrdší dřevina u nás. Děd s vnukem na vozíku jedou za habrem. Rozdíl mezi bukem a habrem. Koupání habru v sudu. Habr pod kůrou je vrásčitý. Výroba závitů na soustruhu. Starý a nový nástroj na řezání závitů. Prostřený stůl se základními řezy. Habr nemá barevně odlišené jádro. Vady ve dřevě habru. Hoblík z habru. Miska z habru. Srovnání tvrdosti olše, jilmu a habru s pomocí řezu nožíkem. Nepojmenovaná socha z habru před dokončením. Stolek z habru, každá noha je schválně jiná. Třebechovický betlém a jeho habrové převody. Rozloučení u krbu a slova o oblibě dřeva.

Dřevo vrby se podobá dřevu topolu. Lehké a měkké. Cesta za padlou vrbou. Záběry vrby v zimě, když ještě stála. Chůze po padlém stromu. Svlékání vrby z kůry. Rozřezávání kmene vrby ? místo pilin vata. Dlabání mísy z vrbového dřeva. Okříny, troky se dělaly z topolu. Základní řezy a řez hlavou košíkářské vrby. Leštění plastiky z výstavy. Na Patřičného výstavách je dotýkání dovoleno! Košíky. Ohořelá plastika. Rozloučení venku u ohně.

Pařezy po poražení se zbarví do červena. Vznik bájí o vílách ukrytých ve stromech. Poznání olše podle šištiček, jív. Lepkavé listy. Dřevo olše má rád červotoč. Na vzduchu tmavne a pod vodou je věčné. Rozštípnutí kmene. Řezání na cirkulárce. Srovnání barevnosti starého a nového dřeva. Klasikové o olši. Základní řezy. Středový řez s odbočením větve. Starý strom a plástve divokých včel uvnitř. Velká mísa z olše. Vrásčité větve podobné habru. Řez očkovitostí na olši. Šperky z olše. Pohled pod bouli. Socha z olše. Reliéf z olše s názvem Znak. Stolek z olše ? každá noha jiná. Výroba hlavičky na soustruhu pro Jirku. Ozařovna Roztoky. Rozloučení s kouskem básně o olši u krbu.

Dřevo kaštanu jedlého je výrazně jiné než dřevo kaštanu koňského. Cesta za jírovcem – hostinec Pod kaštanem. Poražený strom a vedle strom mladý. Slova klasika. Za Mattioliho byl jírovec vzácností. Poprvé byl prý sázen ve Vídni roku 1578. Klíněnka – zhnědlé listy. Ukázka jírovce vyhnilého až do větví. Prostřený stůl nabízí základní řezy, misku s nádhernou kresbou, příčný a podélný řez vyhnívajícím stromem. Kresba jírovce zvýrazněná mořidlem. Dřevo jírovce bude teprve objeveno. Jiřík řeže nožem kousky jírovce. Patřičný zkouší řezbářská dláta na dřevu lípy, olše, topolu, jírovce. I jírovec lze použít k řezbářským účelům. Seznámení s typy dlát. Tři základní druhy: ubírací dláta, dláta truhlářská, poslední jsou dláta řezbářská. Rozloučení s básní S. K. Neumanna Kaštan u krbu.

S výtvarníkem Martinem Patřičným o kráse dřeva a práci s ním (2008). Připravil B. Ludvík

S výtvarníkem Martinem Patřičným o kráse dřeva a práci s ním (2008). Připravil B. Ludvík

Dřevo s fialovým zabarvením. Nejpevnější z jehličnatých dřevin. Kdysi používán na luky. Nejstarší tis stojí v Krompachu. Strom s velkou mytologií. Dovolí žena Miluška rozštípnout její tisový špalek? Vnuk Jiří pomáhá s rozštípnutím. Prostřený stůl má pět chodů. První je tis. Jeho dřevo je těžké a tvrdé. Dalším dřevem je jalovec. Opět fialové zabarvení. Dalším dřevem je jedle. Snadno zaměnitelná se smrkem. Řezy vánočním stromečkem. Dalším dřevem je dřevo douglasky. Používá se na podlahy teras. Poslední jehličnan je túje. Rozloučení u krbu s autorskou úvahou Martina Patřičného.

Větev lísky lze zaměnit s větví třešně. Existuje ještě líska turecká. Socha volavky z turecké lísky. Dřevo hlohu. Zvláštní tvar listu. Jedno z nejtvrdších dřev. Roste jako srůst kmínků. Velmi malá výtěžnost. Soustružení hlohu. Dřevo bezu. Duše vyhnívá až do větví. Dřevo šeříku. Točivý růst kmene. Nevoní jen květy, ale i dřevo. Díky točivému vzrůstu krásné podélné řezy. Dobře se obrábí. Šeříkové šperky. Řešetlák je spíše keř než strom. Co o něm píše pan Mattioli? Miska z řešetláku po napuštění zezlatoví. Unikátní stolek z řešetláku asi nikdo nemá. Škumpa má dřevo na řezu zelené. Srovnání řezu akátu a katalpy. Šperky z katalpy. Jinan dvoulaločný. Řezy a miska. Na závěr báseň Život je pes od Emanuela Frynty.