Zpět k pramenům

Úvodní díl seznámí diváky s principem seriálu. Vždy půjde o putování proti proudu řek, od soutoku k prameni. V krátkosti představí prameny tří základních řek, podle kterých se území České republiky dělí do tří úmoří: Labe, Moravy a Odry. Zamyslí se nad přítomností pramenů v lidském životě a rozloučí se u pramene Odry.

Od globálních údajů a množství vody na Zemi se rychle přesuneme k detailu a představíme si čtyři řeky: Vltavu, Hřenskou Kamenici, Ploučnice a Bílinu. Největší pozornost budeme věnovat řece Bílině - řece mučednici, jejíž pramen jsme museli vůbec nejdřív najít. Označíme ho a rozloučíme se u něj s druhým dílem.

Tou řekou bez pramene je Berounka. Představíme si ji, seznámíme se s historií jejího vzniku a vydáme se k pramenům jejich čtyř zdrojnic: Mže, Radbuzy, Úhlavy a Úslavy. Za pramenem řeky Mže budeme muset putovat až do Německa. Zbývající tři prameny jsou na našem území. A pramen Berounky? Berounka vzniká soutokem Mže a Radbuzy a ten označíme. Co do počtu řek, je tento díl nejobsažnější.

Dnes už ta slova o zlatonosnosti neplatí, ale jak Otava, tak Blanice, tak říčka Volyňka byly za zlatonosné a perlorodé považovány. Při hledání pramene Otavy narazíme na problém: tradičně vzniká Otava na Čeňkově Pile soutokem Vydry a Křemelné. My však budeme postupovat podle Základní vodohospodářské mapy a jako první podle ní dojdeme až pod vrch Luzný, kde Otava pramení v podobě Luzného potoka. Předpokládáme, že tento náš čin vyvolá v turistických kruzích velkou odezvu a obáváme se, že nebude jediná. O prameny našich řek totiž až doposud nikdo nedbal.

Vodácky využitelných řek jsou u nás desítky, za všechny jsme vybrali tři: Sázavu, Lužnici a Ohři. Zajímalo nás, jak vypadají prameny těchto, na dolním toku tak zalidněných, řek. Zjistili jsme, že platí jakási nepřímá úměra - čím vodácky využívanější řeka, tím zapomenutější pramen. Naštěstí Lužnice a Ohře pramení v Rakousku a v Německu a tamní turisté jsou pověstní svou pečlivostí. Za pramen Sázavy je tradičně považován rybník Velké Dářko a s tím jsme se nehodlali smířit - vždyť Velké Dářko má své přítoky. Jeden z nich, pramenící malebně v kořenech stromu, jsme vybrali za možný pramen Sázavy. Ale rozhodnutí o opravdovém prameni bychom rádi nechali na odbornících.

Řeky odjakživa sloužily i jako zdroje pitné vody a slouží tak dodnes. Vybrali jsme dvě takové "pitné řeky" - Želivku a Svitavu a ke Svitavě připojili Punkvu, která sice není "pitná řeka", ale ke Svitavě neodmyslitelně patří. Soutok Želivky se Sázavou patří k nejromantičtějším soutokům celého cyklu. Švihovská přehrada a zejména pak jezero pitné vody rozlévající se nad ní, je obdivuhodný vodohospodářský komplex nemající u nás obdoby. Jiným typem získávání pitné vody je podzemní jímání vody pro Brno v Březové nad Svitavou. Tady uvidíme fortelnou práci našich předků. No a Punkva? Říčka Punkva nám připravila jedno úžasné překvapení, však uvidíte... Jedině řeka Svitava má označený a udržovaný pramen. Pramen Punkvy a Želivky jsme museli označit sami.

Cesta za pramenem řeky Jizery nás dovede do Jizerských hor. Dřív než doputujeme k prameni Jizery, čeká nás Jizerská Kamenice a její přítok Bílá Desná. Právě na ní se roku 1916 stala největší přehradní havárie u nás. Najdeme jak pramen Bílé Desné, tak Kamenice a asi poprvé představíme veřejnosti nově a snad definitivně označený pramen Jizery. Nakonec se vydáme od soutoku Odry a Lužické Nisy k prameni Nisy. Ten je sice už od 30. let označen, ale poněkud zapomenut.

Cestou proti proudu Labe, mezi Mělníkem a Pardubicemi, nás čeká pátrání po pramenech dalších tří řek: Cidliny, Doubravky a Chrudimky. Původně k nim měla patřit ještě říčka Mrlina, která se vlévá do Labe v Nymburku, ale nakonec se její soutok a její pramen ocitne jen v plánované knize Zpět k pramenům, do televizního cyklu se už nevešel. Cidlina a Chrudimka mají pramen označen, ale při našem pátrání jsme objevili i jiné možnosti. Doubrava až doposud pramenila v rybníku Doubravníku. My se vydali hledat do lesů nad rybníkem jeho hlavní přítok a ten jsme označili za počátek řeky Doubravy.

Pod "východní prameny" jsme zařadili východní přítoky Labe. Jsou jimi řeky: Loučná, Orlice, Metuje a Úpa. Protože se Orlice větví na Tichou a Divokou, je v tomto dílu, podobně jako ve třetím dílu, opět pět pramenů. Až na Úpu, jejíž pramen je vůbec nejvýše položený říční pramen u nás, byl u všech ostatních pramenů nějaký problém. Pramen Loučné se během roku stěhuje, Tichá Orlice pramenila za deště ve svahu hory Jeřáb všude, pramen Metuje nebyl pramen, ale louže a tak jsme hledali jiný, opravdu pramenící, a pramen Divoké Orlice jsme v Polsku nejdřív vůbec nenašli a je to jediný pramen, který neoznačil Luděk Munzar, ale autor a režisér celého cyklu Bedřich Ludvík.

Každý ví, že jižní hranici Moravy tvoří řeka Dyje. Není to tak dávno, kdy tato hranice byla neprodyšně uzavřená, a místo, kde Dyje zaniká v toku Moravy, bylo absolutně nepřístupné. My jsme soutok Moravy a Dyje točili z rakouské strany, protože odtud je nejlépe vidět. Doba se změnila a na řekách je to znát. Letecké pohledy na kaňon Dyje nad Znojmem bychom ještě před pár lety nenatočili. Ale ještě před tím než dorazíme k prameni Dyje, musíme vyrazit za jejími přítoky: Svratkou a Jevišovkou. Pramen řeky Svratky je slavný a označený, pramen řeky Jevišovky je taky označený, ale počítáme, že u něj před námi dlouho nikdo nebyl. A pramen řeky Dyje? Dyje se v Rakousku pod hradem Raab dělí na rakouskou a moravskou. Obě větve mají pramen označen. Jak? To uvidíte na konci tohoto dílu.

V každém dílu je alespoň jedna řeka s označeným pramenem. Tak je tomu i tentokrát: tím označeným pramenem je pramen řeky Jihlavy. Najdete ho kousek za vsí Jihlávka, v louce u lesa v podobě malého jezírka. Ostatní dvě řeky tohoto dílu, Rokytná a Oslava, pramen označený neměly. Oslava počíná svůj tok v jedné odvodňovací rýze v lese za vsí Česká Mez. V lese, v němž náš mikrobus tak zapadl do bláta, až nás musel vyprošťovat traktor. Pramen Rokytné je podobný. Tentokrát je to drenážní rýha v poli. Oslava a Rokytná jsou poměrně nedotčené řeky - na obou je chráněná krajinná oblast. Zato na řece Jihlavě stojí naše nejvyšší sypaná hráz. Je to hráz Dalešické přečerpávací elektrárny. Pod ní je betonová hráz přehrady Mohelno, která svou vodou zásobuje jadernou elektrárnu Dukovany. Záběry těchto nádrží a záběry zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou patří k nejkrásnějším v tomto cyklu.

Postupujeme-li proti proudu Moravy, narazíme na řadu přítoků. Pro nás byla zajímavá řeka Haná, která dává celému tomuto kraji jméno, řeka Bečva, která odvodňuje Beskydy, a řeka Divoká Desná pro svůj unikátní osud. Původně jsme počítali ještě s Olomouckou Bystřičkou a Moravskou Sázavou, ale nakonec se do seriálu nevešly. Řeka Haná se ve Vyškově rozděluje na Malou a Velkou Hanou. Navštívili jsme oba prameny, ale do cyklu se dostal jen pramen Velké Hané. Podobně se ve Valašském Meziříčí dělí řeka Bečva na Rožnovskou a Vsetínskou. Naštěstí obě větve pramení na svazích stejného kopce. Vsetínská Bečva měla krásně označený pramen, pramen Rožnovské Bečvy... no, však uvidíte. A Divoká Desná? To byl jeden z nejkrásnějších zážitků, když nás pracovník CHKO Jeseníky, Michal Ulrych, vyvezl k jejímu prameni!

Poslední tři řeky našeho seriálu: Opava, Moravice a Ostravice. Zbytek Jeseníků a zbytek Beskyd. Na Moravici naše nejmladší přehrada Slezská Harta a pramen v nejpřísněji chráněné krajinné oblasti, takže jsme ho ani nemohli označit. Jsou prameny, které je lepší nechat v utajení. Z Opavy jsme si vybrali pramen Bílé Opavy - jednak je nejblíž a jednak je nejzřetelnější. Ostravice a přehrada Šance - zase jedno pokoukáníčko. Ani pramen Bílé Ostravice ani pramen Černé Ostravice není označen. Nejsou to kdovíjaká místa, ale třeba budou. Naše putování za prameny českých řek končí jen formálně, v televizi. Jsou ještě desítky pramenů, které je potřeba najít. Ale to už musí každý sám.