Období hudební historie

O vzniku nového stylu, dějinných událostech, které ho ovlivnily a zejména o jeho zakladateli C. Monteverdim hovoří Ph. Jaroussky, A. Prohaska, D. Hope, E. Haim, R. Schneider, L. Cummings, H. Perlová a další. Baroko se řídilo diktátem okázalého luxusu, zejména ve vyšších společenských vrstvách, zatímco obyčejný život nejvíc ovlivňovaly války a smrt. V dobách, kdy věda zpochybňovala náboženský koncept bytí a oslniví barokní kastráti byli uctíváni stejně jako dnešní popové hvězdy, oslavovala hudba Boha a absolutistického vladaře. Bach, Händel, Vivaldi, Lully či Monteverdi vytvářejí zvuk barokní doby, věku extrémů, který definovaly honosné paruky, citové zanícení a tyranské vlády. V baroku muselo být všechno velkolepé, grandiózní, bohaté a pestré. Baroko je explozí smyslů. Nikdy dřív světu tak bezvýhradně nedominovala pompéznost, opulence a oslnivost. Začátek se datuje kolem roku 1600 a konec v polovině 18. století. Barokní styl prostupoval každý aspekt kulturního života – módu, umění, architekturu i hudbu. Rozšířil se nejprve v Itálii a postupně si podmanil celou Evropu. (Česká televize)

O dvorské opeře období Ludvíka XIV., Händlově londýnském pobytu a tvorbě J. S. Bacha hovoří F. Tristano, A. Balsom, D. Hope, L. Cummings, A. Prohaska, K. Schäfer, G. Biller a další. Zámek Versailles nedaleko Paříže byl od roku 1682 sídlem vladaře, který měl dosud nevídanou moc. Krédem Ludvíka XIV. bylo: Stát jsem já. Na Ludvíkově dvoře působil hudebník, který určoval zvuk své doby – Jean Baptiste Lully. Vládl světu hudby a zákonům harmonie po boku Krále Slunce. Francouzská šlechta ho ochotně poslouchala, okouzlena přepychem a krásou královského dvora. V roce 1685 spatřili světlo světa dva nejslavnější barokní velikáni, nad jejichž dílem se posluchačům dosud tají dech – Georg Friedrich Händel a Johann Sebastian Bach. Každý měl úplně jinou povahu, a přesto byli oba silné osobnosti. Bach žil v Německu a byl ve službách protestantské hudby a saské i braniborské šlechty, Händel zas strávil dlouhá léta v Londýně, kde opanoval italské operní jeviště (opera seria), aby v stáru přesedlal na anglické oratorium. Jejich tvorbou barokní styl vrcholí a do jisté míry i končí. (Česká televize)

O Vídni jako centru hudebního života 18. století, o dílech J. Haydna, W. A. Mozarta a L. van Beethovena hovoří M. Geier, L. O. Andsnes, S. Kermesová, G. Montero, Ch. Thielemann a další. Hudba Vídeňského klasicismu vyjadřuje touhu po sjednoceném světě, ušlechtilých ideálech svobody, rovnosti a bratrství. Je to čas revolucí, boje za svobodu a osvícenství. Čas vznešených slov, ale také krvavých vyrovnání. Z hrdinů se stávají tyrani a těm, kteří donedávna nesli pochodeň revoluce, padají hlavy na popravištích. Vídeňský klasicismus vyznává symetrii a eleganci. Hudba již není dílem Božím, její autorství je konečně připisováno člověku. V první řadě bravurnímu hudebníkovi Josephu Haydnovi, jehož skladby na tváři interpretů i posluchačů vždycky vykouzlí úsměv. Ale jaký zvuk má vídeňský klasicismus v hudbě? Tuto otázku nám pomůže zodpovědět koncertní pianistka Gabriela Montero, která vládne úchvatným uměním improvizace. Rozdíly mezi tím, jak skládali Beethoven, Mozart a Haydn nám objasní pomocí známé melodie Beatles Žlutá ponorka v stylově různém kompozičním ztvárnění. (Česká televize)

O stylu, který odráží ve svých formách myšlenky osvícenství, dobu revolucí a napoleonských válek. Hovoří T. Hampson, K. Palm, H. Fritsch, R. Jacobs, M. Haselböck, D. Damrau, W. Reicher a další. Jeden skladatel zastínil všechny ostatní ještě za svého života: Wolfgang Amadeus Mozart. Enfant terrible, radikální a nepřizpůsobivý hitmaker své doby. Mozart je kultovní postava, superhvězda, jakou hudební svět dosud neviděl. Provokuje, boří veškerá zavedená pravidla, chová se jako démon. Na koncertech hraje příležitostné skladbičky, které šlechtickému publiku berou dech. To jediné, co Mozart respektuje, je jeho vlastní genialita, kterou dává najevo s ostentativní dávkou marnivosti. Mezi operami Figarova svatba a Cosi fan tute na libreta Lorenza da Ponteho přichází opravdový trumf: opera oper Don Giovanni. Vypráví příběh aristokratického donchuána, který nesvádí jen jednu služtičku, ale každou sukni, která mu přijde do cesty. Premiéra se koná roku 1787 v Praze. Je to nepochybně Mozartovo nejpolitičtější dílo. Už nezobrazuje jen milostné hrátky a důvěrnosti, ale zcela otevřeně pojednává o sexu a zradě. Šlechtické obecenstvo od takové troufalosti nemůže odtrhnout oči. (Česká televize)

Styl, který se stal obrazem vyhraněného individualismu a oslnivé virtuozity. Hovoří T. Hampson, T. Quasthoff, Ch. Gonzales, M. A. Hamelin, K. Wecker, B. Schrammek a další. Romantismus, dlouho považovaný za výlučně uměleckou epochu, dodnes zrcadlí naši touhu po romantickém rozpoložení duše. Vykvetl na konci 18. století z něžného literárního poupátka. Modrý květ je od časů básníka Novalise nejznámějším romantickým symbolem touhy – po přírodě, svobodě, vědění, zkušenosti a poezii. Je sice uměleckým směrem 19. století, ale typ romantického hrdiny je věčný. Je rozpolcen mezi emocí a střízlivým úsudkem, nostalgií a neustále se zrychlujícím životním tempem, mezi nacionalismem a kosmopolitismem. V čem tkví podstata romantismu? Když čtete teoretiky tehdejší doby – Wackenrodera, Tiecka, E. T. A. Hoffmanna, neustále se v jejich spisech opakuje jedna zásadní myšlenka, a sice že hudba je největší ze všech umění. Kvintesence romantického myšlení je nejlépe vyjádřeno v Schubertově písni An die Musik (Na hudbu), ve které se jednoznačně říká: „Výsostné umění, podařilo se ti přenést mě do jiného světa, přestože jsem stále zakotven v tomto životě.“ (Česká televize)

O Chopinově zpěvném lyrismu, Schumannově fantazii a významných operních protipólech 19. století – G. Verdim a R. Wagnerovi – hovoří Jean-Yves Patte, E. Heidenreichová, U. Schatz, B. Schrammek a další. V romantismu se z konfliktu mezi vroucími city a střízlivou mechanizací, národovectvím a globálními souvislostmi, nevyléčitelnou nostalgií a radikálním zrychlováním životního tempa zrodil zcela nový typ umělce: virtuos. V období romantismu se ustálila podoba klasických koncertů, jak je známe dnes. A nutno říci, že si již tehdy vybíraly svou daň. Houslový mág Niccolo Paganini a jemu podobní podnikají zběsilá turné po Evropě a vymetají všechny veřejné koncertní sály. Zvlášť jedno místo všechny přitahuje jako magnet. Je to Paříž. Město, kterým v roce 1830 opět otřásla revoluce, nabízí umělcům vytouženou svobodu. A právě zde, v tomto tavicím kotli se rodí zlatý věk buržoazie, bohaté měšťanské třídy, která hudbu chce přivítat ve svém salónu. Nový domov tu po neúspěšném polském povstání nalezl Fryderyk Chopin. Setkal se tu s Ferencem Lisztem a dalšími skvělými evropskými hudebníky, jako byli například Gioacchino Rossini a po něm i Richard Wagner, který tu chtěl rozjet svou operní kariéru. (Česká televize)

Od skandálního uvedení Stravinského Svěcení jara až po hudbu mezi dvěma světovými válkami. Hovoří J. Cullum, M. Eggert, A. Avital, A. Balsomová, D. Hope, A. Prohaska a další. Stanovit počátek moderní hudby je i pro odborníky velice obtížné. Můžeme hranici hledat ve víceznačném tristanovském akordu (1865), který otvírá brány atonality, nebo ji sloučit s počátkem a koncem první světové války, kdy došlo k zásadnímu politickému přerodu v celé Evropě. Houslista Daniel Hope ji vidí ve světové premiéře Stravinského baletu Svěcení jara v květnu 1913, kdy se dokonce obecenstvo složené z příznivců a odpůrců skladatele v pařížském Theatre des Champs-Elysée názorově neshodlo a dokonce i popralo. Jiným hlediskem počátku modernismu může být neoklasicismus dvacátých let minulého století a zároveň vznik dodekafonie tzv. druhé vídeňské školy, jejímiž protagonisty byli Arnold Schönberg, Alban Berg a Anton Webern. Dalším dějinným mezníkem byl rozvoj elektroakustické hudby a Darmstadtské školy po druhé světové válce, jejímiž duchovními otci byli německý filozof Thomas W. Adorno a francouzský dirigent René Leibowitz. (Česká televize)