Nesmrtelní válečníci

Byl takzvaný malý - velký muž a nesmazatelně se vepsal do dějin celé Evropy. Statečný válečník a někdy i moudrý muž. Francouzský generál a císař Napoleon Bonaparte (1769-1821). Jeden z největších vojevůdců světa. Z mladšího důstojníka francouzské armády se vypracoval na francouzského panovníka. Vedl Francii v mnoha úspěšných taženích. V roce 1812 ovládal nebo měl pod kontrolou větší část Evropy. Při tažení do Ruska se nejprve jeho vojsku dařilo, ale pak jej zaskočila zima a musel ustoupit. Nakonec utrpěl katastrofální porážku. Z původních cca 500 000 vojáků jich zůstalo asi 50 000. Tato porážka byla začátkem Napoleonova konce. O dva roky později přitáhly ruské, pruské a rakouské jednotky do Paříže. Napoleon musel abdikovat a odejít do exilu na ostrov Elba.

Roku 434 sjednotil Huny král Atilla a vytvořil tak dědičné království. V roce 436 ničí Burgundské království kolem Wormsu. Po porážce Hunů Římany v roce 451 na Katalaunských polích (římský vojevůdce Aëtius spolu se spojeneckými vojsky Franků, Vizigótů a Burgundů) a Atillově smrti v roce 453 se království rozpadá. Ještě v roce 470 však svým vpádem do Indie Hunové zničili dynastii Guptovců a ukončili tak její stoletou vládu. Hunské jezdecké oddíly, které vyvolaly "stěhování národů" v Evropě, pocházely ze širokých rovin střední Asie. Jako jezdečtí nomádi živili se Hunové především chovem zvířat, lovem a vojenskou kořisti, kterou získávali na svých pustošivých výpravách. Při dobyvačných taženích na západ postupovaly často jednotlivé kmenové svazy nezávisle na sobě. Opakovaně útočil na severozápadní hranici Číny, což bylo příčinou stavby Čínské zdi. Teprve císařům dynastie Chan se podařilo Huny definitivně odrazit a tím se od 1. stol. dávají na pohyb směrem na západ. Ve 4. stol, již vytlačují Germány sídlící mezi Baltským a Černým mořem z jejich tehdejší vlasti na území římské říše. Během svých tažení se neustále dostávají do konfliktů s národy, na jejichž sídliště narážejí, ale díky své neobvyklé bojové taktice si nad všemi protivníky udržují převahu.

Spartakus se narodil jako otrok a již jako malý chlapec byl prodán na práci v kamenolomu, kde zažil jen dřinu, hlad, nelidské zacházení a smrt. Vykoupí ho Lentulus Batiatus, majitel gladiátorské školy. Spartaka čekají boje na život a na smrt pro pobavení svobodných občanů. Otroci se však pod jeho vedením osvobodí. Založí tábor, osvobozují další a učí je bojovat. Spartakus se ve škole zamiloval do krásné otrokyně Variny, která cestou k novému pánovi rovněž uprchla. Nyní se znovu setkávají jako svobodní lidé. V Římě chtějí otroky zkrotit, ale nejsou tak jednotní. Marcus Publius Glabrus, velitel římského městského vojska, je vyslán vzpouru potlačit. Jeho vojáci jsou však pobiti a Glabrus poslán zpět do Říma se vzkazem, že vzbouřenci od Říma chtějí jen svobodu a možnost dostat se ze země. Římské impérium vysílá další vojska, ale ta jsou také rozprášena. Spartakus pokračuje k přístavu a po cestě osvobozuje další otroky. Již za ním stojí tisíce. Po pár měsících od první vzpoury má bojeschopnější muže než římské impérium. Spartakus osloví fénického vládce. Chce po něm lodě, aby se svobodní otroci mohli dostat z Itálie. Když však dorazí na pobřeží, zjistí, že Féničané utekli. Crasus je podplatil. Začne vymýšlet nový plán. Dojde mu, že Crasus chce, aby táhl na Řím. Porážka armády otroků je pro něj otázkou osobní cti. Spartakovi i jeho mužům jde o svobodu.

Hernán Cortés se stal jedním z nejslavnějších kolonizátorů Ameriky. Navzdory zákazu odplul na Yucatan a odtud za bohatstvím Aztécké říše. Roku 1511 se vylodil poblíž hlavního města Tenochtitlan, aztécký vládce Montezuma mu však vstup do města nepovolil. Cortés tedy založil vlastní osadu (dnešní Veracruz) a vydal se do vnitrozemí, kde se spojil z místními kmeny. Nakonec bez boje obsadil Tenochtitlan (dvdsvet.cz) a zajal Montezumu, čímž se stal vládcem Mexika. Řada odpůrců se ho snažila sesadit, vždy se mu však podařilo útoky odrazit. Podnikl ještě několik výprav do Panamy a Severní Ameriky a nakonec se vrátil do Španělska, kde roku 1547 zemřel.

Proslulý anglický král, jehož jméno se stalo synonymem rytířství a chrabrosti. Brzy po své korunovaci vytáhl na křížovou výpravu a podařilo se mu porazit sultána Saladina i dobýt přístav Jaffa. Poté se zapojil do anglicko-francouzské války a roku 1199 byl smrtelně zraněn při obléhání hradu Chalus. Své přízvisko získal až po smrti: při balzamování jeho těla bylo zjištěno, že jeho srdce má opravdu velké míry - odtud tedy Lví srdce.

V roce 1603, tři roky po bitvě u Sekigahary, byl Ijeasu Tokugawa císařem jmenován šógunem a formálně založil nový šógunát. Na rozdíl od Nobunagy a Hidejošiho, kteří přijímali oficiální pocty u dvora a užívali nejvyšších postů císařských regentů jako zdroje politického uznání, Tokugawa získal nejvyšší posty uvnitř vojenského řádu a užíval úřadu šóguna za účelem založit vojenskou vládu nezávisle na dvoru. Titulu šóguna se Ijeasu vzdal již o dva roky později ve prospěch svého syna. Takto založil dynastický precedens, podle kterého měl být úřad předáván potomkům z rodu Tokugawa. Tokugawský šógunát přetrval patnáct generací, tzn. 264 let, až do roku 1867. Po většinu svých dějin byl autoritativním centralizovaným feudálním státem. Pouze v pozdějším období Tokugawa docházelo k jisté decentralizaci moci s tím, jak slábla ústřední vláda šógunátu a někteří vlivní daimjóové se stávali nezávislejšími.