Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů

Narozeni pod Olympem, ve druhém největším městě tehdejšího Řecka Soluni. Původně se jmenovali Konstantin a Michael, Cyril a Metoděj byla jejich pozdější řádová jména. Starší Michael odjel z domova do Konstantinopole jako první, na studia práv. Jeho posláním měla být státní správa, a tak se přes jeho touhu po řeholním životě také stalo. I mladší Konstantin, který vyspíval v mimořádnou osobnost své doby, byl po otcově smrti poslán do Konstantinopole a přijat ke dvoru císaře. Bylo překvapivé, jak rychle pronikl ke dvoru, jak hluboká byla jeho touha po vědění, jak brzy mu říkali filosofe. Jeho první velká a vítězná disputace u císařského dvora, týkající se svatých obrazů, překvapila svou mimořádnou úrovní. Konstantin uspěl i v diplomatickém jednání v Sýrii, ale sám toužil především po klidu pro svou duchovní práci a to u dvora nebylo jednoduché.

Kníže Rostislav požádal byzantského císaře Michaela II. o křesťanskou misii na Moravu. Císař mu vyhověl a poslal své dva nejlepší muže – Konstantina a Metoděje. Bratři vytvořili slovanské písmo – Glagolici, založili na Veligradě školu a přeložili do staroslověnštiny výňatky z Evangelia, Žaltář a další texty, čímž položili samotný základ slovanského písemnictví. Zavedli na Moravě slovanský jazyk do bohoslužeb a během tří let tu vyučili řadu učedníků. Nebylo to snadné, přechod od starého náboženství k novému je vždy dlouhý a náročný proces – tak to chápal i kníže Rostislav. Rozpory s franskou, západní církví stále narůstaly. A komplikovaly se i vztahy mezi knížetem Rostislavem a mladším, ctižádostivým Svatoplukem.

Třetí část historické rekonstrukce života a díla Cyrila a Metoděje nás přivádí do tíživé doby po porážce knížete Rostislava v roce 864. Myšlenky přinesené Cyrilem a Metodějem se střetávaly s tlakem bavorských kněží a aktivizovaly snahy jejich nepřátel. Bratři sice pokračovali ve svém díle, ale naráželi na stále silnější pokusy franckých kněží o jejich zastavení. Návrat do Byzance, kde bratři hledali oporu, se vlivem politických událostí komplikoval. Slovanská liturgie měla mnoho nepřátel, ve vzduchu bylo obvinění z hereze. Zbývalo jen jediné: cesta do Říma, k hlavě všech křesťanů. A tady došlo k obratu, nový papež Hadrián II myšlenky Cyrila a Metoděje uznal – snad tomu napomohly i ostatky svatého Klimenta, které bratři přinesli do Říma. Konstantinova disputace před papežem slavila velké vítězství, i když on sám už byl zasažen smrtelnou nemocí. Stal se mnichem a žil už jen padesát dní. Konstantin, řádovým jménem Cyril, zemřel 14. února roku 869.

Nikdo si na něj nevzpomene – to byla největší touha nepřátel po Metodějově zajetí. A jak už se lidský osud překvapivě mění, zajat a uvězněn byl i Rostislavův zrádce Svatopluk. Jeho čin ho tedy neposunul k vládě nad Moravou, Ludvík se mu v podstatě vysmál. Moravu ovládla Ludvíkova markrabata, návrat latinských kněží byl velkolepý. Jenomže Morava nové vládce nepřijala. Naopak, vítězila ve svém boji s franckým králem takovým způsobem, že bylo nutné k boji s ní povolat i zajatého Svatopluka, aby vedl coby schopný válečník francké voje. Svatopluk ovšem okamžitě opustil franské vojsko a postavil se do čela vojska moravského. A dál nad Franky vítězil. V roce 873 konečně dopadl na krále Ludvíka papežův hněv. Arcibiskup Metoděj byl osvobozen ze svého zajetí a vrátil se na Moravu, kde mu Svatopluk svěřil správu nad kněžími i kostely. Moravané však všechny franské kněze nevyhnali, Svatoplukova expanzní politika byla složitější. Přes smířlivý Metodějův postoj problémy stále pokračovaly.