Mrtví jako já

Byl to krásný den. Svítilo sluníčko, obloha byla modrá a ruská kosmická agentura stahovala z oběžné dráhy Mir. Zřejmě došlo k omylu v propočtu hustoty ionosféry v místě vstupu nebo něco podobného. Celý ten krám měl spadnout do Tichého oceánu, ale pár kousků si to namířilo přímo na západní pobřeží. A jeden z nich zasáhl na ulici amerického Seattlu dívku jménem Georgia Lassová. Bylo jí osmnáct, byla první den v novém zaměstnání, a i když z něj, přiznejme si to, nebyla právě dvakrát nadšena, rozhodně neměla v úmyslu rozloučit se v nejbližší době s tímto světem. Netušila, když si vyšla na svou první polední pauzu, že její život tak brutálně přerve zrovna záchodové prkýnko z vesmírné stanice, řítící se k zemi rychlostí tři sta dvacet kilometrů za hodinu. A už vůbec netušila, že až se probere z prvního šoku a smíří se s neodvolatelnou skutečností, že už není mezi živými, bude pro ni mít škodolibý Osud v záloze ještě jedno překvapení…

Denně umírají stovky tisíc lidí. S tělem je to snadné. Do jámy, škrtnout sirkou… Ale co duše? Kdo se postará o ně? Od toho jsou tu ovšem oni. Neživí, nemrtví, lidé, kteří zemřeli za nevyřešených okolností a jimž není dovoleno opustit tento svět, dokud se nenaučí, nepochopí to, co zmeškali v životě. Smrtonoši. Ručí za ty, kdo byli zbaveni tělesnosti. Duše opustí tělesnou schránku a pak je pod jejich ochranou, než dorazí na místo určení. Každý Smrtonoš má stanovený jistý počet duší, které musí posbírat, neví ovšem, kolik jich je. Teprve pak, až naplní kvótu, se bude moci odebrat na věčnost. Vypadá to velice prostě, a přesto to Georgia Lassová odmítá pochopit. Proč byla za Smrtonoše vybrána právě ona? Proč má být po bůhvíjak dlouhou dobu jejím údělem zabíjet lidi? Protože, ať jí o tom kdo chce říká, co chce, ona ví své. Jenomže nikdo ji přece nemůže k ničemu nutit. Ona se k ničemu nezavázala, nepodepsala žádnou smlouvu…

Je to zvláštní. Dokud Georgia žila, bylo pro ni soužití s její rodinou docela utrpení. Matku nesnášela, otcem možná malounko pohrdala, svou mladší sestru přehlížela. A teď jí najednou všichni začínají chybět. Začíná jí chybět vůně domova, vůně jejích vlastních šatů, jejího pokoje. Možná kdyby byla mohla – jako ti ostatní, šťastnější, které převádí z tohoto světa na onen – rovnou odejít na místo svého určení, bylo by všechno jinak. Takto však, když ještě nestačila zpřetrhat pouta s minulostí a nevidí před sebou žádnou budoucnost, si připadá strašně vykořeněná. Jenže to je zřejmě úděl všech Smrtonošů. Jediné, co jim zbylo, jsou vzpomínky. A naděje, že jednou, někdy, možná…

Georgia je zřejmě nepoučitelná. Ostatně žádný div. Pro nikoho by asi nebylo snadné smířit se s tím, že musel v pouhých osmnácti letech tak hloupě a zbytečně umřít, a že ještě nadto bude muset – po bůhví jak dlouhou dobu – brát život jiným lidem. Co na tom, že Smrtonoš vlastně nikomu život nebere, že tuhle špinavou práci dělají hrobaříci. Ona u toho vždycky musí být, krev oběti – v pravém i přeneseném smyslu slova – dopadne na ni. A osudu se prý vzdorovat nedá. Jenomže rčení o výjimce, která potvrzuje pravidlo, platí zřejmě i na onom světě, a náhodě se dá občas pomoct… Kdyby ovšem Georgia tušila, do jak velkého průšvihu se tentokrát řítí, asi by si svou neuváženou akci dvakrát rozmyslela.

Na jednu stranu by se mohlo zdát, že takový Smrtonoš je na tom – co se existence týče – docela dobře. Žije vlastně dvojí život. Jeden rádoby normální, lidský, a ten druhý už jednou nohou na onom světě, s vědomím věcí, o nichž my obyčejní smrtelníci nemáme ani potuchy. Jenomže každý ten život je, aby se tak řeklo, poloviční. A v tom tkví ten největší problém, který si Georgia začíná uvědomovat čím dál intenzivněji. Tady i tam má kolem sebe samé kolegy, ale žádné přátele. A právě přátelé jí scházejí nejvíc. Možná ale, že přece jen není ještě všechno ztraceno…

Život není lehká věc. A každý se s jeho složitostmi vypořádává po svém. Jsou jedinci, co jej víceméně pasivně přetrpí, a pak jsou zase jiní, kteří nechtějí být pouhou bezmocnou hříčkou v rukou osudu, kteří se v každém okamžiku své existence snaží být „svého štěstí strůjcem“. Jak to s trochou nadsázky říká Smrtonoš Rube: „Někdo se spokojí s tím, že je kuželka, kterou každou chvíli někdo porazí, někdo je bowlingová koule.“ Georgia Lassová musela hloupě, zbytečně zemřít, aby si dokázala položit tu základní otázku: „Proč jsem nežila, dokud jsem mohla?“

Nejtěžší na práci Smrtonošů, jak teď začíná Georgia pomalu poznávat, není to, že berou lidem život. S tím se každý z nich musí dříve nebo později vyrovnat, a konec konců, oni opravdu nedělají tu ošklivou práci, od toho jsou tu přece Hrobaříci. Musí se jenom naučit ustoupit dost daleko do pozadí, dívat se na všechno z nadhledu a odstupu, a pak to jde. To nejtěžší na tom všem je, že Smrtonoš se pohybuje mezi lidmi, nesmí se ovšem mezi ně plést. Existuje na okraji světa živých. Jako prostředník. Nikoli účastník. A to je, zvlášť pro začátečníka, jakým pořád ještě Georgia je, zatraceně těžká věc.

„Zastav se a přivoň k růži.“ Když se někdo řítí životem, mělo by se mu říct právě tohle. Zpomal. Jdi do sebe. Važ si toho, co máš. Žij všemi smysly. Zastav se a přivoň k růži… To je ovšem rada, která se dává tak třicetiletým. Osmnáctileté Georgii tohle nikdo neřekl. Ostatně stejně by ho nebyla poslechla. Ke své škodě, ovšem. Protože kdyby ano, možná by teď neměla tak zoufalou potřebu spřízněné duše. A Rube by jí nemusel po stopadesáté opakovat tu jednu nejdůležitější zásadu, kterou se má každý Smrtonoš řídit: nikdy se nesmí angažovat citově.

Jak člověk stárne, šance na získání opravdového kamaráda je asi stejně velká, jako že ho srazí náklaďák. A když ho srazí náklaďák a tudíž je mrtvý, tak se ta vyhlídka na získání dobrého kámoše ještě ztenčí. To vše si Georgia čím dál bolestněji uvědomuje. Jenže najednou se zdá, že ještě není všechno ztraceno. Že i v té své nové, ne zrovna záviděníhodné existenci neexistenci, může najít tu spřízněnou duši, po níž tak zoufale touží. O to spřízněnější, že Charlotte, kterou poznala na univerzitní koleji, jí až neuvěřitelně připomíná samu sebe, když ještě žila…

Spousta lidí jako by měla svůj vnitřní seznam věcí, které musí udělat. Mají nutkavou potřebu udělat kus práce. Ale v tom je ten problém. Když člověk dodělá jednu věc, obvykle to znamená, že je čas pokročit k další položce na seznamu. A splnit tenhle seznam se nepodaří nikdy. Ustavičně jsme ve stádiu jakési nedokončenosti. A jak Georgia s překvapením zjišťuje, tahle ne zrovna nejpříjemnější pravda nepřestává platit ani s koncem života. Ale má to i svou dobrou stránku. Tím horečným úsilím zvládnout všechny svoje seznamy má jeden aspoň šanci přebít potřebu šťourat se ve vlastní minulosti. A to taky není od věci.

Jaký způsob přepravy si v životě vybereme, to je možná stejně tak důležité, jako to, kam se ubíráme. Ten kdo kdysi řekl, že „jde o samu cestu, ne o její cíl“, zřejmě nikdy nejel autobusem. Georgia alespoň chápe hromadnou dopravu jako trest odnětí svobody, při němž jsou systematicky oklešťována lidská práva. Právo na prostor. Právo na výběr informací. Právo na čistý vzduch. Kolikrát si už řekla, že kdyby nebyla mrtvá, tak ji to zabije. Může se někdo divit, že zatouží po něčem jiném? Ostatně ničem tak nedosažitelném, kolo by jí úplně stačilo. Jenomže jak se k němu při tom svém momentálním mizivém platu dostat?

Ne že by se Georgia se svou novou prací smířila, ale konec konců, člověk si zvykne i na šibenici, máme-li použít – v této souvislosti pravda poněkud cynického – sloganu. Pořád jí samozřejmě vadí, že skrze ni odcházejí lidé z tohoto světa – a většinou ještě dosti nehezkým způsobem – ale pochopila už, že není v jejích silách cokoli změnit a tudíž jí nezbývá nic jiného než dělat, co se od ní očekává. Ani přechod na druhý břeh ovšem člověka nezbaví vazeb na to, co zanechal za sebou. A tak se nikdo nemůže divit, že lepítko s adresou Beatrice Lane 3051, označující místo další Smrtonošské akce, Georgiu tak trochu nadzvedne ze židle. Protože tahle adresa je pro ni až bolestně známá.

Když ještě byla Georgia živá, byly pro ni povinné rodinné pobyty v jedné chatě u jezera hotovým utrpením. Tedy jako dítě tam jezdívala ráda, a ohromně si to užívala. Ovšem coby dospívající slečna byla přesvědčena, že se pro ni prostě nehodí, aby jezdila na prázdniny s rodiči. A také jim ten pobyt dokázala náležitě znepříjemnit. Co by teď dala za to, kdyby se tam s nimi mohla ještě jednou vypravit! Tohle přání se jí už samozřejmě nikdy splnit nemůže, a povinnosti Smrtonoše jí zřejmě nedovolí ani to, aby tomu rodinnému výletu přihlížela alespoň zdálky. Možná ale přece jen není ještě všechno ztraceno. Protože Hrobaříci, jak s překvapením zjišťuje, mají dneska volno…

Každý z nás to zná. To nepojmenovatelné tušení, které nás někdy zničeho nic ovládne. Pocit, že tenhle den nebude stejný jako ty stovky jiných. Že něco visí ve vzduchu, něco, co se už dlouho chystá. Něco dobrého. Georgiu ten pocit přepadl právě dnes. A dvacetidolarovka, která jí bůhvíodkud přistane v ruce, je toho jen prvním důkazem. Určitě jí čeká ještě spousta úžasných zážitků. Tenhle den bude prostě její. A ví proč. Protože dnes je to přesně rok, co do ulic Seattlu dopadly roztroušené zbytky ruské kosmické stanice Mir. Rok od chvíle, v níž Georgia Lassová překročila onen pomyslný práh mezi dvěma světy. A výročí, věřte tomu nebo ne, se slaví i u Smrtonošů.