StB: Přísně tajné

Po celou dobu své existence byla Státní bezpečnost politickou policií Komunistické strany Československa. Od založení svých struktur v roce 1945 pronásleduje odpůrce komunistického režimu, vězní je, ničí jejich životy a inscenuje procesy. Po obrodných snahách a invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, v období normalizace, potlačovala jakékoliv projevy opozice, sledovala kritiky režimu, vyháněla je ze země, zatýkala, důstojníci a agenti StB shromažďovali informace, to vše s jediným cílem - udržet komunistickou stranu u moci. Významná výročí byla přísně střežena, aby je opozice nemohla využít k demonstracím odporu. Koncem osmdesátých let se však všemocná Státní bezpečnost ocitla v pasti aparátu komunistické strany, nepomohly ani zpřísňující se represe a 17. listopad 1989 nemohla předvídat. Padla spolu s komunistickým režimem. Jak je možné, že se tak stalo právě po nástupu údajně proreformního vedení StB v čele s legendárním Alojzem Lorencem, který dodnes budí zájem veřejnosti?

Jednou z nejzákeřnějších provokačních akcí StB byla Akce Kámen, provedená po komunistickém politickém převratu v únoru 1948. V bezpečné vzdálenosti od německých hranic vytvořila StB uprostřed lesů "předsunutou" státní hranici, za níž byli uprchlíci vyslýcháni ve falešných německých celních a CIC "kancelářích" a poté jako nedůvěryhodní vraceni do Československa, kde byli zadrženi. Historička a badatelka Václava Jandečková odkrývá příběh svého dědečka Oty Tulačky, který řídil ilegální pašeráckou síť. Jedním z falešných převaděčů byl příslušník Sboru národní bezpečnosti Stanislav Liška, který s ním vystupuje v unikátních, dosud nepublikovaných filmových archivech natočených v obci Kdyně před a po jejím osvobození americkou armádou.

Inscenované procesy se netýkaly jen exponovaných osobností, jejichž jména se nesmazatelně zapsala do historie, jako byli Milada Horáková, Heliodor Píka, Rudolf Slánský, Vladimír Clementis... Zatímco v monstrprocesech si komunisté vyřizovali účty mezi sebou, v občanských procesech se krutě mstili a umlčovali odpůrce a kritiky totalitního režimu. Jedním z inscenovaných civilních procesů je méně známý případ Valérie Matulayové... Ať už se jednalo o justiční vraždy nebo podobné justiční zločiny, netýkaly se pouze konkrétních jmen, která orgány StB postavily před předem určený soudní tribunál. S pečlivou přesností těchto úřadů byly zničeny i životy jejich blízkých a nakonec i celých rodin. Na pozadí velkolepého monstrprocesu s Vladimírem Clementisem, souzeným v rámci procesu s protistátním spikleneckým centrem vedeným Rudolfem Slánským, se tiše odvíjejí příběhy nevinných a přehlížených lidí, které režim nespravedlivě zavraždil - manželek, manželů, sourozenců, rodičů.... i děti.

"Bůh není nic jiného než povýšení lidských vlastností do dokonalých rozměrů, výplod fantazie." (Karel Marx)... Největším a nejsilnějším odpůrcem režimu a jeho železné pěsti StB byla ve slovenském kontextu katolická církev. Gustáv Husák to uvedl již v roce 1945 během povstání, když psal do Moskvy o posledním a nejsilnějším protivníkovi, se kterým budou muset komunisté bojovat. V jednom ze svých rozhovorů po roce 1989 hovořil Alojz Lorenc také o církvi jako o nejvážnějším protivníkovi. Kroky a praktiky StB a následně komunistické justice a vězeňství v následujících 40 letech představovaly krutou mozaiku likvidace církevní hierarchie, obvinění kněží, soudních procesů s věřícími a duchovními, likvidace řeholních řádů a klášterů, desítek nevyřešených úmrtí a vražd duchovních i laiků a úplné likvidace řeckokatolické církve. Příběh laiků Silvestra Krčméryho a Vladimíra Jukla, kteří spolupráci s StB nepodepsali, je zarámován církevními událostmi a kontextem 50.-60. let.

Sport hraje v rozvoji každé země nesmírně důležitou roli. Proto se sport v socialistickém Československu rychle stal nástrojem státní moci a byl využíván k propagandistickým účelům. Sportovci a sportovní funkcionáři mohli relativně často cestovat do zahraničí, a byli tak pro Státní bezpečnost zdrojem cenných zpravodajských informací. Mezi československými sportovci byli asi nejvýznamnější českoslovenští hokejisté. Mistři světa z let 1947 a 1949, miláčci národa, patřili k absolutní světové sportovní špičce. O tom, že StB byla přímo spojena se sportovci, jasně svědčí skutečnost, že mnozí z nich vnímali StB jako nezbytnou součást své práce. Spolupráce a hlášení byly v podstatě povinnou jízdou, které se vyhnulo jen málo špičkových sportovců. Zejména sportovní funkcionáři měli často blízko k SBU - ať už chtěli, nebo ne. Několik československých sportovních komentátorů bylo agenty StB.

V totalitě nejsou osobní život a závazek vůči společnosti odděleny. Soukromí občanů není soukromé, ale je socialistickým společným vlastnictvím. SBU nesleduje pouze intelektuály, disidenty nebo duchovní. Monitoruje také běžné občany, kteří se politice vyhýbají. Neexistují pro něj žádná omezení. Metastázuje přes zdi, schodiště a do bytů. Vykoukne zpoza záclon, čte dopisy, prohrabuje se zásuvkami se špinavým prádlem. To vše ve jménu ochrany komunistického režimu. Soukromí je luxus. Patent na tajemství má pouze jedna instituce - tajná policie. Případ: filozof Štefan Vrátný, přisluhovač StB Alexander Bory, Oľga Pastierová, František Čuňas Stárek.

Československá zahraničněpolitická zpravodajská služba prošla v prvních letech své existence poměrně dramatickým vývojem. Na klíčové pozice v tomto oboru se rychle dostali také komunisté, především Zdeněk Toman (dříve Zoltán Goldberger, narozený v Sobranci), který pracoval na ministerstvu vnitra v Londýně. Služba však stála v pozadí interního zpravodajství. Komunisté, kteří systematicky pracovali na ovládnutí bezpečnostních a zpravodajských služeb státu prakticky od roku 1945, nevěnovali zahraniční rozvědce velkou pozornost. To je pochopitelné v souvislosti s jejich ambicemi nastolit diktaturu, protože k tomu potřebovali primární síly působící uvnitř země. Změna nastala až koncem roku 1949.Dramatický vývoj naší zpravodajské služby je patrný i z toho, že v relativně krátké době zásadně vzrostl její význam, ale zároveň prošla obrovskými personálními změnami i změnami v celkové koncepci své činnosti.

Druhá světová válka skončila pro Rakousko, které bojovalo na straně poražených mocností a po boku nacistického Německa, nepříznivě. V roce 1945 vstoupily do země armády čtyř vítězných států, které rozdělily Rakousko na čtyři kontrolní zóny a na dalších deset let určily směr vývoje země. Imrich Sucký se zapsal do historie jako vedoucí detektivní skupiny protikomunistického oddělení Ústřední státní bezpečnosti. Sucký pracoval v policejní rozvědce již za první světové války. V té době se podílel i na poměrně závažných případech řešených československou policií.

Když se řekne STB, myslíme hlavně na špionáž. Ve skutečnosti však SBU, stejně jako KGB, věnovala špionáži jen asi 15 procent svého času a zdrojů. Zbývajících 85 procent bylo zaměřeno na tzv. aktivní opatření. Tak se nazývaly všechny aktivity, jejichž cílem bylo změnit způsob, jakým lidé vnímají realitu. Často se jednalo o akce, které zkreslovaly pravdu, zamlžovaly, mystifikovaly nebo prostě záměrně šířily nepravdivé informace. Dnes by se všechny tyto snahy daly zpočátku přirovnat ke konspiračním teoriím.

V roce 1968 došlo k rozkolu v StB, která se rozdělila na dvě křídla: proreformní a konzervativní. Konzervativní křídlo členů StB požadovalo vstup vojsk Varšavské smlouvy do země. Nesouviselo to s probíhajícími reformami, které přímo ohrožovaly jejich existenci. Z 11 tisíc členů se díky uvolnění stalo 5000 lidí. Konzervativní politické síly, podléhající sovětskému vlivu, však prosadily, aby jejich vlivný agent plk. Viliam Šalgovič, CSc., který byl do funkce jmenován 1. června 1968. Na sovětské straně mezitím probíhaly přípravy na operaci Dunaj - obsazení spřáteleného Československa. Kromě snah o kompromitaci Jozefa Pavla a dalších reformistů probíhaly organizační přípravy na převrat v řadách konzervativně orientovaných příslušníků Státní bezpečnosti. Jak vlastně okupace probíhala, jakou roli v ní hrála StB a jakou rozhlas? A informace vůbec?

Psychiatrie jako obor byla předmětem zájmu Státní bezpečnosti. Psychiatři přišli do styku s lékařským tajemstvím... věděli více o jednotlivcích. A na druhé straně měli prostřednictvím psychiatrů také vliv, dohled nad ostatními obory, v nichž se zájmové osoby angažovaly. Významnou osobností a příkladem pro všechny je Augustin Navrátil. V jeho případě je zneužití psychiatrie k diskriminaci občana, jehož politický postoj se liší od oficiálního, jasné. Navrátil je křesťan a jeho postoje jsou autenticky křesťanské. Proto je nakonec označen za člověka s anomáliemi. Další významnou osobou, která prošla šikanou ze strany StB a násilnou psychiatrickou "léčbou", je Mirek Vodrážka. Paralelně se objevují postavy významných a oblíbených psychiatrů, kteří zneužívali nebo využívali svého postavení a předávali intimní informace o svých klientech a kolezích. Porušili nejen lékařské tajemství, ale také etiku, morálku a intimní vztahy.

Aby se zabránilo útěku nepřátel státu do bezpečí demokratických států, než se s nimi komunistický režim v Československu definitivně vypořádá, byla postupně vytvořena represivní složka Pohraniční stráž a uzavřena hranice se Západem. Železná opona se však netýkala jen politických odpůrců, ale všech občanů státu. Při pokusu o útěk na Západ bylo v Československu zabito asi tři sta civilistů. Z toho nejméně 42 osob bylo zavražděno na slovensko-rakouské hranici. Dosud za to nebyl nikdo potrestán. Proto vznikla iniciativa, která se snaží definovat tyto vraždy jako zločiny proti lidskosti, které nejsou promlčeny. Případ únosu letadla mladými chlapci v březnu 1989. Případ Jančík, Marcin Bienada, Hartmut Tautz.

Jána Kalinu si Československo zamilovalo, a když v roce 1969 vyšla jeho jedinečná sbírka Tisíc a jeden vtip, celý náklad byl okamžitě vyprodán. Komunisté však neměli smysl pro humor, neustále terorizovali život jeho rodiny a po vykonstruovaném procesu poslali Jana L. Kalinu do vězení. Proces s Janem L. Kalinou kvůli knize "Tisíc a jeden vtip" a začátek období úpadku občanů i celé společnosti. Jednalo se o exemplární proces se známou osobností té doby, který přispěl k vytvoření atmosféry strachu mezi obyvatelstvem. "Nejlepší vtip je, že jsi musel podávat svou knihu," napsal mu Jan Werich... Posledním veřejným občanským "protestem" bylo setkání občanů k Palachovu výročí. A tak se režimu dařilo umlčovat lidi pomocí neustálé hrozby potíží, ztráty zaměstnání, nemožnosti studovat a s pomocí SBU, která se kromě tzv. reformních komunistů soustředila i na jiné vnitřní nepřátele.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 Sověti odvlekli do Moskvy vrcholné československé politiky. Tam byli izolováni a donuceni podepsat souhlas s invazí - tzv. moskevský protokol. Na podzim 1968 se vedoucím ideologického oddělení ÚV KSČ stává akademický filozof Miroslav Kusý. V komunistické straně je zahájena čistka a statisíce neobrácených se stávají občany druhé kategorie. Od této chvíle jsou všichni kritici režimu terčem útoku StB. Nejen bývalí komunisté, ale i nestraníci - umělci, publicisté a vědci. V den prvního výročí invaze se konají poslední velké občanské protesty. Ty jsou tvrdě potlačovány. Nastává období normalizace, lidé si zvykají nosit jinou tvář na veřejnosti a jinou doma. V neděli 6. ledna 1977 je poprvé zveřejněno Prohlášení Charty 77.

Pronikání západních zpravodajských služeb do StB je... Sir Richard Dearlove vystudoval historii na univerzitě v Cambridge a v roce 1966 se stal členem britské tajné zpravodajské služby (SIS), známé jako MI6. Během svého působení na britském velvyslanectví v Praze v letech 1973-1976 tajně řídil významného agenta Státní bezpečnosti, příslušníka československé kontrarozvědky majora Miloslava Krochu. Tuto činnost ukončila Kročova náhlá smrt, po níž se StB zcela náhodou dozvěděla o jeho dvojím životě. Podle Dearlova Kročova intenzivní tajná spolupráce s MI6 na dlouhou dobu zcela ochromila jakoukoli činnost StB proti Velké Británii a významně přispěla k boji Západu ve studené válce proti Sovětskému svazu a jeho východnímu bloku. Za to by si podle něj Miloslav Kroča zasloužil státní vyznamenání in memoriam.

Mnozí lidé, poznamenaní hrůzami druhé světové války, se stali pronásledovateli, vyšetřovateli a soudci největšího nepřítele komunismu - církve. Zvěrstva, která se ještě v 50. letech projevovala jako zločinecké praktiky, se v éře normalizace v 70. a 80. letech překlopila do jiných forem. Velké tresty a přímé mučení se mění v rafinovanější hru strachu. Vrazi již nejsou přímo příslušníky StB, ale najatými bývalými zločinci. Gašpar Fronc ml. nastupuje v 80. letech na teologickou fakultu v Bratislavě. Zúčastnil se známé hladovky a také několika výslechů na ŠTB. Někteří z jeho spolubratří spolupracovali s SBU při fungování Pacem in Terris. Příběh Michala Grejtovského se dramaticky mění z kladného hrdiny v antagonistu, spolupracovníka StB s krycím jménem Miloš.

"Myslím, že pro příští dvě nebo tři generace budu zcela neznámý..." Tomáš Petřivý (1955-1986) vystudoval scenáristiku na FAMU (Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění) v Praze a byl jedním z prvních slovenských signatářů Charty 77. Po podpisu Charty 77 musel opustit školu a začala se o něj zajímat komunistická tajná služba. Než přišel o pas, podařilo se mu dostat do Varšavy, kde navázal kontakty s polskými aktivisty demokratické opozice. Výsledkem jeho návštěvy bylo první setkání polských a československých opozičních aktivistů v červenci 1978 v Krkonoších. Po propuštění ze studií byl nucen fyzicky pracovat, ale stále se aktivně účastnil opozičních aktivit a zajímal se o dění v Polsku. Své povídky, poezii a publicistické texty publikoval v nezávislých časopisech.

Generační výměna uvnitř StB a vytvoření vnitřního nepřítele s názvem "Svobodná mládež". Případ agenta Diska, který měl podle dokumentů SBU za úkol podávat informace o mladých lidech ze svého okolí, kteří byli fanoušky různých "západních" hudebních stylů. Peter Schrédl alias Koňýk /punková kapela Zóna A / krycí jméno Singer. Souběžně s tím se v polovině 80. let na Slovensku pluralizoval disent. Jmenování nově vzniklých platforem a skupin - bratislavský Nahlas a ilustrace různých disidentských aktivit, náboženský disent, ochranářský disent, bývalí komunisté z období před srpnem 68...

V průběhu roku se Odbor pro boj s vnitřním nepřítelem StB Praha v rozporu s platnými směrnicemi pokusil oprášit specifickou formu infiltrace opozičních struktur z padesátých let přímo kádrovým pracovníkem, a to bývalým příslušníkem Pohotovostního pluku VB por. Ludvík Zifčák. Další zajímavou a záhadnou souvislostí byl vznik fámy o smrti Martina Šmída, která se šířila po celé zemi a do značné míry pomohla zvednout masovou vlnu proti komunistickému režimu.

Nově čelili příslušníci StB obavám z možného otevření minulosti a existenční budoucnosti. Zejména nový zájem médií a odborné prověřování. Nepřipravení soupeři se najednou ocitli v pozici vítězů. StB znali jen z osobní zkušenosti. Nevěděli prakticky nic o fungování, zázemí, struktuře, dokumentech, svazcích, informacích... Společnost si s úlevou užívala svobody od strachu a nechala minulost a StB za sebou. Zrušením StB 15. února 1990 příběh StB neskončil. Zůstali jen bývalí členové a jejich dědictví: poškození lidé, půda a dokumenty. Důsledky existence StB jsou citelné dodnes. Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen ji opakovat.