Rajské zahrady

Jihočeská krajina je známá a proslulá svou malebností a harmonií. Patří k ní neodmyslitelně i letohrádek s pěti a půl hektarovou zahradou, založenou v době renesanční. Jsou to klenoty krajiny, památníky minulosti i zcela současná místa pro odpočinek, oddech, usebrání. Kratochvíle je spojena s Jakubem Krčínem z Jelčan, s Rožmberky a dalšími rody a pochopitelně se slavným italským architektem Maggim. Jak tedy vypadala a jaké zákonitosti měla renesanční zahrada? Podívejte se! Provede vás Zuzana Slavíková, a to nejen v roli moderátorky!

Kroměříž se pyšní hned dvěma úžasnými zahradami, které jsou součástí kulturního dědictví lidstva na seznamu UNESCO. Dnes se podíváme do té Květné. Nechal ji vybudovat ve druhé polovině 17. století olomoucký biskup Karel II. Liechtenstein-Castelcorno. Zosobňuje přelomovou fázi vývoje evropského zahradního umění. Na jedné straně stále ještě upomíná k pozdně renesanční italské a německé zkušenosti, na straně druhé se však již obrací a otevírá francouzskému barokně klasicistnímu typu. Jako všude jinde se nedochovala v původní podobě a prošla složitým vývojem až do dnešních dnů.

Jižní Čechy si podvědomě spojujeme s mocným rodem Rožmberků a jejich rybníky. Krajinná rozmanitost tohoto území je však několikanásobně větší. Dnes zavítáme k mohutnému ostrohu čnícímu nad řekou Vltavou, do míst, kde se tyčí majestátní rodové sídlo, původně hrad Český Krumlov. Když se pak proměnil v zámek, nesměla chybět zahrada, ta už tu jistě byla i předtím, ale na dnešním půdoryse ji založil Jan Kristián I., kníže z Eggenbergu. V letech 1678–1683 byl svažitý terén nad zámkem upraven do čtyř teras ohraničených zdí a byla zde založena pravidelná barokní zahrada, jejíž přesnou podobu bohužel neznáme. Postupně byla upravena rokokově, v anglickém krajinářském stylu – a stala se z ní dnešní perla, patřící ke světovému kulturnímu dědictví. A nezapomínejme na legendární bílou paní! I s tou se setkáme.

Rozvoj barokního umění byl na Moravě podmíněn několika zvláštnostmi – chybělo hlavní umělecké centrum, země se nacházela na křižovatce mezi Vídní, severem Itálie a ostatními středoevropskými regiony. Střetávání různých myšlenkových proudů přispívalo k rozmanitosti vznikajících uměleckých děl. Aristokratické rodiny mívaly palác ve Vídni, ale rodová sídla budovaly v oblastech svých pozemkových držav. Většina moravských rezidencí se nacházela na jihu země v dosahu vídeňského dvora. Monumentální barokní zámek z počátku 18. století byl jen jednou ze součástí velkoryse koncipovaného areálu. Protihráčem mu byla architektura kláštera a loretánské kaple. Úkol spojit tyto objekty v harmonický celek připadl zahradě. A ta je dodnes, i přes všechny změny, opravdu nádherná.

Městečko a zámek se zahradou jsou spojené s rodem Kouniců, s Napoleonem, s císařovnou Marií Terezií, s Versailles, se slavným zahradníkem André Le Nôtrem a jeho žáky i následovníky. Kounicové byli okouzleni francouzským stylem a šarmem, včetně sídel a zahrad. Nešlo však o epigonství. Jedním z aspektů, který kompozici slavkovské zahrady odlišuje od francouzských předloh, je bezprostřední návaznost na zemědělskou krajinu bez vazby k lesním porostům. Tento aspekt je dán jednak historickou tradicí využití zdejší krajiny, jednak ekonomickými možnostmi majitelů. I dnešní podoba nás však jakoby přenáší do dob Ludvíků či císaře z Korsiky.

Kompozice parku u Podbořan představuje obdivuhodnou syntézu dobových vlivů a podnětů transformovaných do středoevropského prostředí a české krajiny. Základní motivy odkazují k typu jardin poetique, k anglickým i francouzským vlivům a inspiracím. V první řadě je potřeba zdůraznit celkový krajinný kontext parku. Je to především ústřední lesní partie s porostem, který tvoří největší část parkové úpravy a má pro ni základní a určující význam. Kolem lesa se v návaznosti na jeho okraje nebo na údolí a vodní toky objevují jednotlivé tématické celky a scenérie, zpočátku otevřené do krajiny. Bájná Arkádie je transformována do středoevropského historického prostoru plného tajemných lesních partií.

Je jedním z významných příkladů vítězství tzv. romantické zahrady nad poetickou, podle francouzské zahradnické terminologie. A Francie vesměs udávala tón v budování zahrad a parků i u nás. Klíčovou úlohu hrálo romantické údolí řeky Blanice, jejíž meandr protéká hlavní částí parku, poměrně dramatické a hluboce zaříznuté se strmými svahy a skalními výchozy. Základem krajinného rázu je lesní porost, původně obora. Do tohoto rámce jsou vkládány jednotlivé prvky, částečně inspirované francouzskou módou. Inspirací bylo ovšem víc, třeba anglická královská zahrada v Kew.

Obě zámecké zahrady jsou propojeny významným rodem Chotků. Zatímco zámek i zahrada ve Veltrusích vznikaly postupně a zahrada propojila užitkovost okolní krajiny u Vltavy s krásou v nejbližším sousedství zámku, Kačina se zrodila naráz, jako skvělá ukázka palladiánského neoklasicismu anglického typu, i když areál byl využíván již dříve. Zásadní je však právě začátek 19. století. Zahrada byla pěšinami spojena s hvězdicovitou kompozicí nově založené obory v původním barokním lesním porostu.

Kroměříž se pyšní hned dvěma úžasnými zahradami. Dnes se vypravíme se Zuzanou Slavíkovou a Ondřejem Zatloukalem do té pod (nebo spíše za) arcibiskupským zámkem. Historie Podzámecké zahrady se začala psát již na přelomu středověku a renesance. Ovšem k zásadnímu obratu došlo teprve po volbě Karla Liechtensteina-Castelcorna biskupem, tedy na konci 17. století. Tehdy rozkvetl zámek i zahrada. Ta se dále rozvíjela až do své vrcholné podoby v 19. století. Naštěstí ani všechny pohnuté události století dvacátého krásu Podzámecké zahrady nesetřely.

Městečko v jižním cípu Čech, strategické místo nad řekou Stropnicí střežené středověkým hradem. Hájilo nejen obchodní stezku, ale také nedaleké zemské hranice. Panství bylo ve vlastnictví Rožmberků, ovšem zásadní změnou se stal starý francouzský rod Buquoy, jehož příslušník, generál císařských vojsk za třicetileté války, získal panství ještě před bitvou na Bílé hoře náhradou za nevyplacený žold. Buquoyové pak Nové Hrady a okolí zušlechťovali, proměňovali a ovlivňovali po tři století. Romantické Terčino údolí nebo Žofínský prales, nejstarší chráněné území ve střední Evropě, jsou dílem tohoto rodu.

Zámecký park navazuje na starší barokní zahradu u zámku, původně středověké vodní tvrze pánů z Janovic. Ovšem slávy se dočkal za Karla Nádherného z Borutína a především Sidonie Nádherné, tedy vlastně už ve 20. století. Tehdy park získal svoje ceněné dendrologické bohatství i vzácné hosty – R. M. Rilkeho, K. Krause, K. Čapka, M. Švabinského nebo architekta Loose. Sidonie prý prohlásila, že za její správy došlo k „proměně zpustlé lesní houštiny v ušlechtilou krajinu“. Dnešní rozloha parku činí téměř sedmnáct hektarů.

Průhonický zámek dnešní podoby je výsledkem řady přestaveb původně středověkého gotického hrádku, zbudovaného na skalnatém ostrohu nad potokem Botič. Ovšem nejvýznamnější jméno spojené s parkem zní Arnošt Emanuel hrabě Silva – Tarrouca. Byl nejen majitel, ale také tvůrce, botanik, dendrolog – poslední c. k. ministr orby. Sám hrabě napsal: „Mojí myšlenkou bylo vytvořit park odpovídající rázu krajiny; vodítkem při práci mi byla pouze příroda, přičemž zároveň využíval jsem vždy i vlastního terénu. Snažil jsem se docílit mnohotvárných a bohatých krajinných obrazů zapadajících do rámce středočeského kraje.“

Původní zahrada byla asi spojena s přestavbou hradu ve 12. století. Doložitelná je však až nevelká barokní terasová zahrada, při níž byly později zřízeny skleníky a oranžerie, ale ta byla před rokem 1830 změněna v krajinářský park. Dnešní velkorysá přírodně-krajinářská úprava při zámku Konopiště vznikla koncem 19. století za Františka Ferdinanda d’Este z podstatně menší zahrady. Kompozice je dílem zahradníků z Vídně i z Prahy. Zámecký park dnes patří mezi největší, nejkrásnější a dendrologicky nejcennější parky u nás. Vznikl v době, kdy dlouhá zlatá éra zámeckých zahrad a parků končila – a majitel zámku podlehl atentátu v Sarajevu. Svět pak měl bohužel docela jiné starosti.